Domů Články, tipy, ...

Noc v Benátkách aneb pozvánka do benátských karnevalových uliček

Reportáž z roku 2016, která má za cíl poodhalit jeden fotografický výlet.


Auto jsme zaparkovali ve Veroně u mé dobré známé. Do Benátek jsme s kolegou Liborem Sakmarym dorazili vlakem. Termín padl na konec karnevalu, to znamená na poslední pátek, sobotu a neděli. Tušili jsme, že atmosféra bude nejhektičtější a tím pro nás fotogenická. Naše očekávání potvrzovali přistupující pasažéři. Většinou se jednalo o Italy a italské páry nebo rodiny, ale všichni byli v maskách. Už jsme se nemohli dočkat na benátské nádraží.

Náš plán byl jednoduchý. Strávit v Benátkách dva dny a dvě noci, a přitom fotografovat co se dá. Pro tento účel jsme zvolili jednoduchou strategii. Vše co potřebujeme, budeme mít na zádech. A protože to budeme nosit, tak nepotřebujeme nic. No, i to „nic“ se koncem dne zdálo pěkně těžké.

Benátské nádraží nás přivítalo sychravým počasím, které se naštěstí během dne zlepšilo, a neskutečným životem. Turisté, masky, prodejci masek, hluk a barvy. Abychom se trochu roztrénovali, hned jsme se vrhli do uliček. První nesmělé pokusy o kvalitní záběr a první bloudění. Atmosféra nás polapila. Vyndal jsem z batohu svoji masku a hned jsem se dostal lidem blíž. Černá kápě a bílý nos připomínal morového doktora. Byl jsem jejich, nikomu nevadilo, že fotím, dokonce někteří s radostí pózovali. Turisté i místní. Propracovali jsme se na náměstí Sv. Marka, kde slibovali organizátoři hlavní show. Pozor, jak jsem byl upozorněn naší veronskou známou, karneval nemá nikdy přesný rozvrh, a to se potvrdilo. Tak trochu přeslazená nuda. Daleko lepší to bylo na nábřeží.

Okolo každé krásné masky, a že jich tam bylo, se kupila fůra fotografů. A za každou maskou gondoly a moře… No prostě romantika, kterou stojí za to vidět. Chvilku mi trvalo, než jsem rozklíčoval princip fotografování. Nejednalo se o nic organizovaného, maskovaní opravdu hodiny pózují a nechtějí za to nic, jen občas dají vizitku s adresou, na kterou mají autoři poslat fotky. Krátce řečeno – úchvatné divadlo plné dekadence a romantiky. Rafinované kostýmy svůdných panen, jen pokleknout a dát růži. Černou, pochopitelně. Na nábřeží s azurovou lagunou a v přilehlých uličkách se nám otvírá ráj barev, pohádek, Harlekýnů, komtes a kavalírů, korzetů, kordů, vějířů a pštrosího peří až oči přecházely a paměťové karty našich foťáků se plnily.

Co naplat, nejen oči chtějí jíst. Svačina byla stylová. Uprostřed náměstí Sv. Marka na kavárenském stolečku jsme vybalili chleba, lovečák a cibuli. Otevřeli jsme si k tomu v marketu zakoupenou lahev italského vína. Počasí se umoudřilo a nám bylo báječně.

Tak a teď za životem do uliček. Pomalu se začalo smrákat a Benátky ožívaly zvláštní atmosférou. Z šerosvitu světel výkladů se objevovaly a zase mizely postavy dávných příběhů a vzápětí bylo ticho proříznuto bujarým veselím bubeníků kdesi v průchodu. Jako krysy jsme se táhli za mámivým zvukem, když zničehonic jsme byli uprostřed maškarního mumraje. Křepčili jsme taky. Všude okolo veselí a ani jednou za noc jsme se nesetkali s projevem násilí nebo zlodějny.

Naopak jsme čelili přílivu emocí, dotazů a vysvětlování od Italů, samozřejmě v jejich mateřštině. A vůbec, ale vůbec jim nevadilo, že jim pranic nerozumíme (no, v tom rámusu by jim nerozuměl ani komisař Guido Brunetti). Stačilo jen, že jsme se usmívali, přitakávali a drželi se kolem ramen. Vytáhli jsme druhou flašku vína.

Jak noc přibývala, ubývalo turistů. Zůstávali jsme jen s místními a Italy z okolí, kteří přijeli možná tím naším vlakem. Přestože byli různého věku a sociálního postavení, tak snad každý byl v masce a s chutí se bavil. Nad honosnými převleky začali převažovat kreace domácí výroby. A tak jsme viděli, jak králíček mohl beztrestně líbat Esmeraldu, zatímco naproti křepčily želvy Ninja s nějakým robotem z krabice od televize. A nad vším bděl Superman. Uličky Benátek tím byly přeplněny. Doslova. I čurbesem, kelímky a papírky z fast foodu. To jsem ještě nikdy neviděl. Na několika náměstích řinčely diskotéky nebo koncerty (třeba i vážné hudby). S Liborem jsme si domluvili strategii. Každý šel po svých a byli řelůo jsme si, kdy a kde se potkáme. Třeba za půl hoďky na rybím tržišti. Na tom rybím trhu se prodávalo už jen víno a všelijaké tradiční i netradiční pochutiny. Evidentně některé přímo od hospodyněk. Do toho strašný rachot průvodu, harmonik, vozembouchů, kytar a  trubek, jak maškarní rej využil přestávky místního Elvise a vyškrábal se místo něj na pódium. Elvisovi a jeho kapele nezbylo nic jiného, něž půl hodiny křepčit dole v kotli.

Spotřeba kávy u nás stoupala a batohy byly stále těžší. Únava se začala projevovat. Jdeme si na chvíli odpočinout na nádražní perón. Snad nás tam carabinieri nechají. Našli jsme koutek v závětří, pod sebe si dali batohy, místo polštářů fotobrašny a přikryli se pláštěnkami. Když se člověk tulí k druhému, tak to jde.

Dlouho jsme však nespali, chtěli jsme nafotografovat prázdné Benátky a východ slunce. Jak nemilé bylo překvapení, když nás před nádražím přivítal déšť. Chvilku tepla a času nám poskytl fast food Big Burger (přes kanál naproti nádraží) se skvělou cenou kávy 1 Euro. Okamžitě jsem utratil 3 Eura.

Prázdné Benátky jsou úžasné, všude ticho a už i čisto! Jen zakotvené gondoly na kanále do sebe dunivě vrážejí. Laskání vln. Kdybychom ale tak rychle nevlhli. Na nábřeží u Sv. Marka už pózují masky a v ranním šeru se loudá pár fotografů. Po obligátní snídani (lovečák a víno), kdy se ráno mění v dopoledne, jsem si všiml jedné turistky fotografky, která evidentně tápala nad svým přístrojem. Kořist! Byla to Ruska několik let žijící v Paříži. Oprášil jsem znalosti ze základky a „plynulou“ ruštinou navrhl, že ji naučíme ovládat přístroj. Jako protihodnotu chceme pozvat na kávu. Tak proběhl náš první mezinárodní workshop. V teple kavárny jsme pomalu usychali a rusko-anglicky vysvětlili ovládání Canonu Mark III a přihodili i lekci kompozice.

Kavárenské lenošení mělo i stinnou stránku. Jakmile jsme vyšli do benátského deště, začali jsme rychle a možná i odevzdaně přehodnocovat plán. Přeci jen další noc na peróně tentokrát v provlhlém oblečení nás už tolik nelákala.

Ve vlaku na Veronu, ještě než jsme tvrdě usnuli, jsme po sobě šibalsky mrkli. Byli jsme v Benátkách na karnevalu a stálo to za to. Poměrně levný a lehce dobrodružný zájezd se vyplatil.

Doufám, že letos si ho, spolu s kurzisty Dálkového studia, zopakujeme. Budeme se asi víc soustředit na noční veselí, než na masky na nábřeží, uvidíme… Držte nám palce. Pokud se zájezd vydaří, můžete jet příště klidně i vy.





Šimon Pikous, únor 2018



Takové to bylo na festivalu 2018.



Líbil se Vám článek? Řekněte o něm přátelům a sdílejte ho na Vašem facebooku.

Kudyznudy.cz Pikous Photo PROFI Image Press
Jinak to nejde. Při zobrazování našich stránek používáme cookie. Další informace
Dolů